Jsem šťastná, že žiju v této zemi

30.11.2015 13:04

Vyšetřila jsem hodinu, a protože v pátek jdu na maturitní ples svého syna a potřebuju šaty, vypravila jsem se jako obyvkle za kamarádkou Eva Dudasova Turkova do jejího Fashionshop Parazit. Vylezu na chodbu, první, na co narazím, je smetí rozházené po zemi. Totéž ve výtahu. Barák plnej inteligentních lidí, kterej to sakra dělá? říkám si naštvaně. Vystupuju z výtahu a hele, sousedovi někdo utrh schránku. Vyjdu na chodník, další hřebík do mé nálady. Leje jako z konve a já nemám deštník. To zvládnu, nejsem z cukru. Cestou si chci koupit banán, mám totiž hlad. U Vietnamce jsou, ale úplně zelené. Co naplat, hladová pokračuju na zastávku tramvaje. Nic. Široko daleko. Že bych ušetřila čas a podchodem to vzala na druhou stranu, tam jezdí i dvaadvacítka? Vecpu se pod střechu zastávky (leje a nejspíš dlouho nic nejelo, takže je narvaná lidma). Neochotně mě tam pustí. Stojíme. Prší. Čekáme. Patnáct minut. Mezitím se mezi nás vecpe bezdomovec, který opravdu strašně, ale strašně smrdí. Dělá se mi špatně. Z hladu a z toho zápachu. Konečně přijede dvaadvacítka. Samozřejmě nacpaná. Vnutím se na schůdek. U Máje vystupuju. Pořád leje jako z konve. To nevadí bláznivé pankáčce, která tu pobíhá nahoru dolů a všem nahlas nadává. Vzdávám to. Chci domů. Nasedám na osmnáctku a jedu zpátky na Karlák. V tramvaji vyslechnu hovor dvou mužských individuí v letech. "Jo, je to děsný, vole, a Země se smršťuje a zas roztahuje, ty vole, a to lidi nevěděj, ty vole, to věděj vědci jenom, ty vole....." Co říkali ještě, nevím. Naštěstí vystupuju. Míjím postarší Romku, která řve na celý Karlák, že její manžel je č----k. Cestou vlítnu do charitativního obchůdku Koloběh v naší ulici. KONEČNĚ se na mě usmálo štěstí. Stojánek na náramky do mého krámku. Za pět korun. Jsem šťastná, že žiju v této zemi, v tomto městě.